Národním parkem Stelvio
V Livignu zůstaneme další dva dny. Jeden využijeme k pěší tůře a ten druhý věnujeme cyklistice. Cílem totiž bude proslulé Stelvio!
Nejprve ale musíme projet údolím, ve kterém se městečko nachází a využijeme k tomu místní cyklostezku. Údolí Livigna je zajímavé tím, že je uzavřeno ze všech stran! Ze západu, severu a jihu je obklopeno hradbou hor, na východě pouze úzká rokle, kterou si prorazila říčka vytékající z jezera Gallo, představuje spojení s okolním světem. Už kolem jezera je silnice natěsnána do galerií a za švýcarskou celnicí se nevejde ani tam, a tak musíme tunelem. Ten nepatří k příjemným zážitkům. Jeho parametry jsou: délka - 4 km, šířka - 3,5 m, výška - 4 m.. Tunel je jednosměrný, řízený semafory, a (naštěstí) mírně z kopce. Do kopce pojedeme za chvíli. Okolí Livigna je "našlapáno" dvoutisícovými průsmyky jako málokde. A málokde se na jejich vrcholky dostanete tak snadno jako tady. Jeden takový - Passo Eira jsme absolvovali včera, další nás čeká zítra a jeden…zrovna teď. Cesta na Ofenpass (Pass dal Fuorn, 2149 m) je skutečně snadná. Pořádně zabrat nám dají až poslední dva kilometry. Cestou projíždíme Śvýcarským národním parkem. A krajina je to docela hezká - horské lesy, louky s cestičkami pro pěší a MTB turisty. Ze sedla uvidíme protilehlé údolí Munstertal a v dáli vršky Ortleru. Sjezd je z počátku pěkný, točitý, později jedeme mezi loukami už skoro po rovině. V St. Marii in Mustair zahajujeme stoupání na druhý kopec dne. Stoupání na Umbrailpass (2503 m) je ale z jiného soudku než na Ofenpass. Silnice jde od začátku tvrdě nahoru, serpentin nepočítaně, provoz nulový. Sklon se výrazně zmírní, až dosáhneme jakéhosi mezipatra - horského údolíčka. Bývala tu šotolina v délce cca 2,5 km, dnes už pravděpodobně asfalt. Mineme hezký vodopád, a zase tvrdě nahoru. Závěrečné serpentiny se zdají nekonečné, ale ani na vrcholu nemáme vyhráno. Umbrail je jen mezistupněm k mnohem známějšímu Stelviu (2758 m). To už je teď pěkně vidět. Ze sedla, kde bývá docela rušno, jsou ještě lepší výhledy, ať už na ledovce Ortleru(3905 m) nebo "šílené" serpentiny do Prata. My pojedeme na opačnou stranu do Bormia. Jestliže silnice ze St. Marii je nejklidnější, z Prata nejtěžší a nejproslulejší, tak ta z Bormia nejzajímavější. Cesta i okolní krajina se mění každou chvíli: sjedeme deset serpentin k Umbrailpassu, projedeme horskou lavicí na jejímž okraji zůstaneme stát v úžasu nad krkolomnými serpentinami pod námi. Po jejich projetí se zpestřením v podobě krásného vodopádu se silnice zařízne do takřka kolmé skály a pokračuje sérií krátkých tunelů dál. "Normální" je až úplný závěr nad Bormiem. Zkrátka sjezd, na který se nezapomíná!